Muší úvaha

aneb „nekopírované/nekompromisní povídání o kopiích,
kompromisech a muchách na obraze“

(listopad a prosinec 2013, Galerie a kavárna Freedom Café, Karlovy Vary)

Učitelé mi říkali, že nejlepší jak se naučit řemeslu, je kopírovat mistry.  Sem si říkala:
„To je zbytečný, kouknu a vidim, ne?“
Když si obraz prostě pořádně prostuduju, tak si řeknu, jo tady je to a tam zas něco
jiného, pěkně si to pojmenuju a sem hotová. Naučeno.

Před pěti lety jsem si zkusila kvůli potenciální zakázce okopírovat slavný Klimtův obraz
„Judita a Holofernes“. Nejdřív jsem si obraz prohlédla, přečetla něco málo o Klimtově životě a na závěr
si narychlo zkusila jednu jeho barevnou skicu. Zkrátka, když člověk neví, do čeho jde, tak se ani tak moc
nebojí. Samotné malování obrazu mě okamžitě strhlo a nenechalo mě v klidu. Prala jsem se s ním dnem
i nocí, hledala cestu v řádcích plátna, dokonce jsem si zakrývala jedno oko kvůli Klimtově vadě zraku.
(Mimochodem, od té doby jsem přesvědčená, že ke Klimtovské éteričnosti žen přispěl právě tento handicap.)
Výsledkem byla nepovedená kopie, kruhy pod očima z nevyspání, zhubla jsem dvě kila, zřídly mi vlasy,
dostala jsem depresi z toho, že vůbec neumím malovat a depresi z toho jak hrozné deprese musel mít
Klimt. Kopie Judity mi dala jedinou pozitivní věc – posunula mě v řemesle jako doposud nic jiného.

S časným začátkem tohoto roku počal mé múzy bezdůvodně obtěžovat Mucha. Chtěla jsem si namalovat
jen takový secesní vtip. Vznikla z toho lebka s ibiškem v Muchovském kabátku. O měsíc později jsem si
bezcílně začala listovat Muchovými obrazy a vznikla první skica. Je na ní žena, v rukou nese kytici, pod kterou
se skrývá cosi mechanického a asi i živého. To byl ten moment, kdy vznikl nápad udělat parodii na Muchu.
Jen si trochu pohrát s jeho technikou, na první pohled ponechat jeho eleganci a vznešenost, ale na druhý
pohled ukázat divákovým očím úplně něco jiného, než by čekal.

Od přesného zachování Muchovy techniky jsem nakonec upustila a při zhotovování příprav na dva obrazy
o velikosti 120 x 170 cm jsem přistoupila k o něco modernější či komiksovější formě. Před spaním jsem si
okusovala nehty a v hlavě mi lítaly varianty co schovat pod ty jeho kytičky. Třeba značku jaderného odpadu
místo květu kopretiny. Značku nakonec vystřídal respirátor, pak rovnou dýchací maska, a když už jsme
u toho, tak proč ne rovnou tu lebku?

…no dobrá, ozdobím to nějakým tím secesně zamotaným roštím…

Když jsem po dlouhém spřádání plánů, kýženě zasedla ke stojanu, zase jsem si potvrdila to, jak velká je
má slepota. Až při samotné práci jsem si uvědomila, že ten chlap byl buď geniální, a nebo s prominutím
vyčůranej jako díra do sněhu. Jeho technika dokonale balancuje na hranici, kde na jedné straně je extrémní
malířská zkratka (jak techniky samotné, tak i vizuálního prostoru), přičemž na druhé straně je pro diváka
stále plně zachována realističnost a elegance. Jinými slovy bych to přirovnala k těsnopisu, jednoduše
několika málo znaky řeknete naprosto všechno. Jen musíte vědět jak na to.

Když se tak podívám na dílo Alfonse Muchy, tak musím uznat, že Bůh mu dal jistě něco navíc. Je to talent,
či trpělivost, píle, pracovitost, láska …?

Zase jsem se vrátila na ten samý bod, kde jsem i začala, jen ho vidím v jiném světle.
Mé řemeslo mě opět učí být lepším člověkem.

Povídání o kopiích obrazů nejen Alfonse Muchy