Litvínovskou chemičku jsem dva dny
před výbuchem malovala na plátno

Malířské sympozium v Mostě bylo vypečené jako vždy (teplotně tento rok doslova).
Několik nápadů na obrazy jsem si přivezla z domova. Přesto jsem tajně doufala,
že inspirací mi bude i zdejší industriální charakter. Chápu, že ne každý se rozplývá
nad trubkami svíjejícími se okolo bloků z vlnitých plechů, ale já prostě miluji industrial.

V polovině týdne jsem se svým autem, manželem a fotoaparátem pod rouškou
tmy vyrazila na lov. Našemu velkému zájmu se těšila hlavně Litvínovská chemička.
I přes vysokou zeď se dala zachytit lahodná symfonie trubek a všelijakých tyčí
ověšených zářivkami jako vánoční stromeček. Mám to!

Na druhý den jsem si hned se zápalem upravovala plátno, abych se mohla pustit do práce.
Nejdřív veliký štětec na nebe, pak pár cákanců a hurá na konstrukce. Sem flíček,
sem světýlko, sem komínek, sem trochu oranžové … A je to!

A jak mám teď obraz pojmenovat? Přála jsem si vystihnout nádech mimozemských
civilizací. Napadaly mě názvy typu „Návštěva třetího druhu“, „Jiné světy“,
„Mimozemšťanská chemička“, atd. Pak jsem usoudila, že víc hlav, víc ví.
Zeptám se tedy kolegy Zedníka: „Jak si myslíš, že by se to mohlo jmenovat?“
Pepa Zedník na to: „No přece: „ZHASNI!!!“

Na konci celého malovacího týdne se konala závěrečná výstava a zároveň prodejní aukce
všech vzniklých obrazů zde na sympoziu. Mojí chemičku jsem spokojeně vložila do rukou jedné
báječné rodinky, a ještě ten večer jsem se znavena, ale i povzbuzena, vydala domů.

O to překvapivější bylo mé mentální probuzení následujícího rána, když na mě z monitoru
zel titulek: „Litvínovská chemička vybuchla“. A opravdu! Hořela přesně ta část,
kterou jsem pár dní před tím s obdivem malovala.

Najednou mě v srdci zabolelo. Mrzelo mě, že jsem jí dala název s takovou dávkou
černého humoru. Ale pak sem si řekla, že kdyby na ní tenkrát v noci opravdu
jen zhasly světla, tak by to to chlazení třeba ustálo …

 

Věnováno tichým industriálním svědkům.