Jak umělci přicházejí o iluze

Občas se setkávám s názorem, že výtvarníci, hudebníci, literáti
a podobní živočichové, mají neuvěřitelný dar od Boha.

Ráda bych vám popsala i onu stinnou stránku.

K této myšlence mě dovedly dvě situace na malířském sympoziu v létě 2015.

 

První moment se týkal mě. Namalovala jsem obraz, na kterém byly obdélníčky
v modrých odstínech představující povrch mrakodrapů. Přes celý formát se
v křivkách linula struktura, jenž ve mně evokovala vzdušné proudy. Neviditelné
cestičky, které po sobě zanechávají hejna ptáků brázdících volný prostor
mezi architekturou.

To, co kdo vidí v obraze, je samozřejmě naprosto subjektivní věc. Nechci Vám
svůj názor předkládat jako jediné správné řešení. Nýbrž chci jen tento obraz
použít jako názornou ukázku onoho duševního střetu našich světů.

Zpět do atelieru. Na druhý den šel okolo mého stolu manželský pár a právě
toto dílo je zaujalo. Ptali se, jak se obraz jmenuje.

„Jmenuje se: ‚Let městského ptactva‘.“ Pronesla jsem zasněně,
... myslí s ptactvem letící.

Žena na to: „No koukám — jak to tam ty ptáci podělaly.“   …

Brala jsem to s humorem. Ale mé nebeské sny kamsi odvanuly.

 

Druhá situace, při které byla zaznamenána ztráta iluzí, vznikla při krátkém
představování nás umělců mezi sebou. Ukazovali jsme si navzájem několik málo
svých děl se stručným příběhem o nich i o sobě.
Ano, i mezi umělci je častá nepřítomnost empatie.

Jedním z oněch bohémských duší byl Roman. Je to velice citlivý, srdečný
a laskavý člověk. S těmito vlastnostmi se mu, dle mého názoru, nemůže žít lehce.
Má velice krásnou manželku, která je jedním z témat v jeho dílech. A právě jeden
takový obraz nám promítal. Byla to ona milovaná žena, lehce schoulená nad knihou
u zahradního stolku. Pravděpodobně usnula nad vahou románu, který momentálně
sloužil spíše jako polštář. Tento moment byl opravdu kouzelně vylíčen.

Roman jen tak zasněně, možná mimoděk, tiše pronesl:
„Ženy jsou tak krásné … když mlčí.“   …

 

A zde jsme u jádra pudla. Či kolie, chcete-li. Přituhuje.

Umělec totiž má potřebu poukázat na něco,
co vlastně on sám neví jak mozkem pobrat.

Bezelstná bohémova duše by totiž ráda polapila tu nádheru okolo sebe.
Vyjádřila to jak jí buší srdce nad dotekem světla na povrchu světa.
Jak v noci nemůže spát z krás, které za dne viděla v lidských hloubkách.

Bohémova duše je stále lačná. Je mrskána svou pevnou vírou v nemožné.

„Jak rád bych múze hladil její boky.“

Ale pokusí-li se bohém část této snové víly uzmout do náruče,
zhmotnit ji a přenést do slov, tahů, tónů …

„Najednou se mi chce zvrátit vše, co do mě vešlo. Co to k sakru je?
Vždyť je to tak hmotné, pozemské a špinavé! Proč jsem své síly
a zdravý rozum obětoval zrovna této mrše?“

„Ach, Bože, dej mi unést na mých bedrech tu krásu,
kterou halíš samo bytí.“

Tento dar ... je pro mne
příliš krutým
břemenem.

 

Obrazy, které vznikly na sympoziu Benedikt 2015

Napadlo Vás něco? Zde můžete napsat svůj postřeh

Krása

Shane 30.12.2016
Krátký, ale milí příspěvek o myšlení umělců. S tou krásou, kterou chce umělec předat... Je to opravdu velké břemeno. Já cítím ještě větší břemeno, že neumí umělecké řemeslo tak dobře, takže tu krásu kterou cítím nedokážu přenést na plátno, nebo papír a tak ji musím veškerou držet v sobě, aniž bych ji někomu předal. Někdy to až bolí, když jdu za ranního rozbřesku krajinou a vím, že tu nádheru, kterou cítím, uvidím jenom já sám.

Chvála náhodě

Pavel 28.04.2016
"Umělec totiž má potřebu poukázat na něco,
co vlastně on sám neví jak mozkem pobrat."
Velice krásně řečeno a přesně formulováno.
Potěšilo mě, že jsem si najednou přečetl, na co už dlouho v duchu myslím - na stránce, na kterou jsem zabloudil tak trochu náhodou.
Díky!

Re: Chvála náhodě

Doris 21.11.2016
Děkuji Pavle, tohle mne vždy potěší :-)