„Chtěl bych namalovat obrázek.
Za kolik to bude?“
Asi takhle vypadá většina prvních mailů ohledně zakázkové tvorby.
A tak se ptám dál. Jakou chcete velikost, techniku, datum zhotovení, speciální přání? Vše spočítám, odhadnu práce a sdělím cenu.
Poté už mám v osmdesáti procentech případů klid.
Je ticho po pěšině.
Jednoho dne mi však volal pan F.: „Dobrý den, rád bych si u vás nechal namalovat obraz. Repliku Monetovy malby. Fotografii mám ve velkém rozlišení. Bude to plátno cca 110 na 70 cm. Olejomalba. Potřebuji to do tří měsíců jako dárek. Mohl bych se s Vámi osobně sejít a projednat cenu?“
Užasla jsem. Takto krásně specifikovanou zakázku totiž nedostávám každý den.
Za pár týdnů jsme měli sraz na Míráku. (Omylem se mi tam přimotal i můj manžel, ale naštěstí nekladl odpor.) Pracovala jsem na tom, abych s čistým svědomím vyložila karty na stůl.
Na začátku ledna 2017 začaly mé noční můry.
Moneta sem totiž dřív neměla moc ráda. Objednala jsem si knihy a začala gůglit. Čím více jsem o Claudovi věděla, tím méně jsem mu rozuměla. Uvědomila jsem si, že ve vnímání malby můžou být opravdu propastné rozdíly.
Podklady jsem si vytiskla ve všelijakých verzích. Vypisovala jsem si všechny možné poznámky. Jak Monet pracoval, jaké štětce používal, jak vnímal světlo…
Polepila jsem si stěny ateliéru. Vyzdobila jsem si byt impresionismem. V počítači milion záložek a obrázků o Monetovi. Znáte takové ty záběry z filmů, kde hlavní hrdina objeví maniakovo doupě, které je celé pokryto fotografiemi oběti? Přesně tak to vypadalo u mě.
Napla jsem plátno a začala s prvním rozvržením obrazu.
„Uvolni se.“
„Víc oleje, ať se to táhne.“
„Jinej ultramarín, tenhle je moc studenej, …“
Po večerech sem koukala na dokumenty, ráno mžourala do knih.
Začalo se mi o Monetovi i zdát.
Byl všude.
Obraz vznikal zatraceně pomalu a ani vzdáleně nepřipomínal vánek na jarní louce, světlo odražené z trávy, lehkost pohybu.
„Takhle to dál nejde!“
V mrákotách jsem šla koupit druhé plátno.
Pak jsem dostala horečky, antibiotika a utrum.
Já se tak vztekala!
Za týden jsem se uklidnila. Pochopila jsem, že boj proti větrným mlýnům nemá uplně smysl. Musím to vzít z jiného konce. Omluvila sem se klientovi, že termín nestihnu. Za měsíc jsem se konečně uzdravila a začala pracovat na novém plátně.
Na pomoc jsem si do ateliéru pozvala manžela a prosila ho o radu.
„Co blbneš? Nesmíš se s tim tak ňuchňat. Podívej se, jak on to tam namatlal! Vem si tenhle štětec,“ vytáhl nějakou příšernou starou štětku z plechovky, „tenhle je správně tlustej. A říkám ti, nemaž se s tim!“
Hm… dík za radu.
Běh na dlouhou trať pokračoval. Ale teď už výrazně jednodušeji. Práce na druhém plátně příjemně plynuly. Poučila jsem se z předešlých chyb a teď už jsem zhruba věděla kudy kam.
Pokaždé mě to překvapí. Znovu a znovu. Každá replika obrazu je pro mě strašidelnou lekcí pokory.
Dokončený obraz jsem odevzdala s měsíčním zpožděním. Ano, žel i to se stává. K mému velkému překvapení jsem byla pochopena.
Je to zázrak, že si ke mně nějakým (pro mě záhadným) způsobem vždy najdou cestu tak báječní lidé.
Jsem za to velice vděčná.
Počkat, počkat!
A jak to vlastně dopadlo s tím prvnim nepovedenym obrazem?
No… jak to říct?
Pomsta byla sladká.
*Poznámka k Monetově sérii obrazů „Woman with a Parasol“
Na prvních obrazech s velkou postavou z let okolo 1875, Monet zobrazoval většinou svou ženu Camille. Na této předloze pro obraz, která vznikla o skoro deset let později (1886), mu posloužila jako model jeho nevlastní dcera Suzanne.